Reklama: Wifi Analyzer Užitečná aplikace pro Androida
Navigace: Prezidentský kandidát Slávek Popelka > Ukázky z tvorby

Ukázky z tvorby

Odkazy :

Slávek Popelka: Ti zmetci politici nás už zase chtějí okrást

 

 

Slávek Popelka: Dluží nám tři biliony korun

  •  

 

 

 

 

 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Náš velmi drahý prezident

Dalším z celé řady prvenství, kterými se může chlubit náš národ je i to, že máme nejdražšího prezidenta na světě. Jak je to myšleno? Ukažme si to na jednom příkladu.

Představte si, že žijete v 19. století a že jste zdědili mlýn. Sice trochu omšelý a maličko zchátralý, ale jinak vcelku dobře fungující, zavedený a vydělávající peníze. Ten mlýn jste svěřili správci, aby ho nechal opravit a jeho část, kterou nemíníte využívat, prodal. Správce to po několika letech udělá a vy se těšíte na naditý měšec, které dostanete. Jaké je ale vaše překvapení, když zjistíte, že částka za opravu je mnohem vyšší než ta, za kterou povedený správce prodal celý mlýn! A tak nemáte vůbec nic a navíc jste povinni splácet vysoký dluh.

A teď si představte, že ten správce se navíc nadouvá a všude vykládá, jak celou věc dobře provedl a zorganizoval a požaduje, aby kvůli svým zásluhám a schopnostem mohl nastoupit na ještě vyšší místo. Nemožné?

Když se přijedete podívat do mlýna, který ještě před nedávnem byl váš, zjistíte, že v něm za pár krejcarů do úmoru dřou nádeníci z okolních vesnic a tučný zahraniční majitel, pokud se zrovna neobveseluje s chudými dívkami z okolí, počítá vydělané stříbrňáky, které pak v truhlách převáží do ciziny.

To je zhruba obraz toho, co Václav Klaus provedl s naší ekonomikou. Nechal pod cenou rozprodat či rozkrást téměř vše, co v naší zemi mělo nějakou cenu. Především díky němu máme dnes obrovský dluh, který budou těžce splácet celé generace našich potomků. Jen částka za špatný koncept ekonomické reformy dosahuje 600 miliard korun. Náklady za ušlé příležitosti jsou obdobné. Ztráty způsobené několikanásobným podhodnocením koruny vůči světovým měnám, ke kterému došlo brzy po změně režimu a které prosadil Klaus, jdou rovněž do stovek miliard.

Václav Klaus byl také tím, kdo podporoval pochybné privatizátory (často z řad bývalých veksláků nebo polopodsvětí) , kdo zdržoval a všemožně oslaboval právníky, státní správu a kriminalisty, kteří se proces divoké privatizace pokoušeli udržet v rámci zákona. On byl tím, kdo na vývěsní štít privatizace připnul motto: „Neznám špinavé peníze“ a výrok o údajné kriminalizaci podnikání.

Dalo by se ještě pokračovat o nesmyslně vysokých úrocích za půjčky pro začínající podnikatele, které na straně jedné zapříčinily tisíce osobních tragédii a na straně druhé nastartovaly proces nesplácení bankovních úvěrů a následně řetězové krachy bank, o zbytečném opuštění východních trhů, na které se dnes jen s obtížemi dostáváme zpět, o vytvoření podmínek pro nelegální zisky (topné oleje atd.).

Pokud by V. Klaus byl agentem zahraničních tajných služeb s úkolem předat nejrozvinutější ekonomiku bývalého východního bloku do cizích rukou, pak by svůj úkol splnil dokonale. Pokud ne, pak by byl diletantem, který pokazil vše, co se pokazit dalo.

Nebýt povinné úcty k úřadu prezidenta, skoro by se mi chtělo nahlas zakřičet: „Klausi, Klausi, vždyť ty patříš do basy“.


Slávek Popelka 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tři ženy

Květnovou Prahou projíždí autobus. Při zběžném pohledu se příliš neliší od ostatních. Je plně obsazen a vpředu za přepážkou z kovových tyčí leží dva velcí psi. Hlavy mužů, kteří jsou uvnitř, se neotáčejí, i když svět, který se míhá za skly, je pro ně nesmírně lákavý. Ti muži spolu nemluví, jen občas rychle prohodí pár slov polohlasem. Jejich pohledy jsou upřeny dopředu, kde stojí žena. Má tvrdé rysy a ostrý hlas a zdá se, jakoby se jí mnozí z těch mužů báli.

Venku v ulicích panuje sváteční nálada, pionýři stojí čestnou stráž u památníků. Nevědí ještě, že tentokrát naposledy. Pražané spěchají méně než v jiných dnech, někteří vedou za ruku děti, které se občas otáčejí za podivným autobusem. Na semaforu je červená a autobus stojí. Blízkou uličkou přichází mladá žena. . Má na sobě rozevláté jarní šaty a zasněný výraz v obličeji. Jedna z hlav v autobusu se otáčí a chvíli se na ni dívá. Žena zvedne ruku a přátelsky zamává. Neví, že vzpomínka na toto gesto pak pomáhá nést nesnáze těžkých měsíců, které následovaly. Zaslouží si vděčnost za to, že měla dost soucitu a laskavosti, aby zamávala odsouzencům vezeným do pracovního tábora. Soused, 6x trestaný recidivista, se snaží získat cigarety. Má už své zkušenosti a ví, že později to nebude snadné. Nemohl bych mu je dát i kdybych neměl ruce znecitlivělé od příliš těsných želízek a nesledoval mne přísný pohled dozorkyně.

Kolik tváří má žena! Dokáže být tím nejlaskavějším tvorem pod sluncem, ale umí být také zlá. Horší, než ti tři ostatní muži, kteří spolu s ní tvoří doprovod eskortovaných.

Společenství, které sblížil mnohahodinový pobyt ve shromažďovací místnosti brněnské věznice se začíná rozpadat. Někteří, převážně starší a nemocní, jsou vyloženi na Pankráci. Také můj soused, kterému v žaludku cinká sbírka lžic a nejrůznějších kovových předmětů, které spolykal, aby se vyhnul pobytu v lágru. Asi mu to nebude moc platné.

Zbylé osazenstvo autobusu tvoří mladí lidé. Osudy některých z nich jsem si vyslechl na společné cele, kam nás odvedli před eskortou. Tíživou atmosféru mnohých z těchto příběhů dokresloval hustý kouř ze špatného tabáku a zápach z kbelíku v rohu místnosti.

Na další cestě autobus v nepravidelných intervalech zastavuje poblíž vysokých, kovových vrat. Za křiku dozorců a ve spěchu část mužů vystupuje. Stále ztenčující se zbytek pokračuje v nekonečné cestě. Hlídkové věže, obsazené muži se samopaly a všudepřítomný ostnatý drát spolu se štěkotem psů vytváří napjatou atmosféru. Znervózním a při další zastávce se zvedám. Dozorkyně začne křičet a její ruka sjede k opasku, kde má pistoli a obušek. I toto setkání mi dlouhou dobu zůstane v paměti.

V táboře jme svěřeni do péče tří kápů. Mají z nás vychovat řádné občany socialistické vlasti. Jeden z nich sedí za těžká ublížení na zdraví, další za zneužívání děvčátek a ten třetí za rozsáhlé podvody. Věčně opilý důstojník sboru nápravné výchovy, který má na starosti nováčky (v lágrové mluvě přibylce), je s jejich prací zjevně spokojen, nechává jim volnou ruku. Mám štěstí, jsem přidělen do malé skupinky na lehčí práci. Ostatní moji známí jsou po ranní rozcvičce odváděni dvěma z kápů na pracoviště. Padají výrazy jako prasata, hovada... Odpoledne se vrací s rukama rozbitýma od kovových kbelíků, kterými celý den vybírali bahno z říčního kanálu. Někteří jsou promočeni a zalepeni od páchnoucího bahna. Těší se, že si v teple odpočinou, ale čeká je skládání komínků, leštění betonových podlah, pochodování a nezbytné politické školení. Začíná mi být jasné, co znamená termín zostřený režim. Dny naplněné šedí vězeňských uniforem, štiplavým kouřem, který se plazí po vyasfaltovaném nástupišti ubíhají pomalu. A to nás ještě kápové "utěšují", říkají "tady jste jako ve vatičce, počkejte, až přijdete na barák". Tentokrát jim věřím.

Je den, kdy se vydává kapesné. Několik desítek korun v táborových poukázkách. Dají se za ně koupit cigarety, sušenky nebo konzervy. Pokud ovšem má dotyčný povoleno jít do kantýny. Mnozí ze starších obyvatel tábora se v tento den holí, berou si čistou košili. Z jejich tváří jakoby mizel výraz nepřátelství, napjaté ostražitosti. Mnozí z nich vycházejí z kanceláře, kde se vydávají peníze a usmívají se. Za chvíli je mi jasné proč. Za stolem se seznamy odsouzených a obálkami s kapesným sedí žena. Je mladá a vypadá hezky i v uniformě. Tváří se přátelsky a někdy před jménem odsouzeného vysloví slůvko "pane".

Jen nemocný dokáže plně chápat cenu zdraví, jen vězeň cenu svobody, jen ten, kdo dlouhou dobu slyší pouze nadávky a hrubosti, si umí opravdu vážit laskavého lidského slova a úsměvu.

Ta žena možná dodnes neví, co znamenala pro těch několik stovek vězňů. Za všechny jí děkuji.

Slávek Popelka

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ukázka z připravované knihy NAHLÉDNUTÍ DO ŽIVOTA MIMOZEMŠŤANŮ 

SLAVNOST ODCHODU

 Stařešina Elhar se probudil do jarního rána. Protáhl se na prostorné dřevěné posteli a pozoroval, jak jeho žena, stejně jako včera, zatápí v krbu a zadělává těsto na placky. Překvapilo ho to, protože v této činnosti se pravidelně střídali. Oheň vesele praskal a starý muž přemítal o tom, co přinese začínající den. Po chvíli vstal a tak jako obvykle se bosý prošel po trávníku ovocného sadu obklopujícího usedlost. Na chvíli se zastavil u studny, ze které si dřevěným vědrem nabral vodu a s chutí se jí napil. Poté zamířil k jednomu z jezírek nalézajících se na pokraji pozemků patřících k domu. Odložil šaty a pomalu se ponořil do průzračné vody, po chvíli jezírko přeplaval tam a zpět a oklikou přes blízký lesík se vracel ke svému příbytku. Z doškové střechy stavby vyčníval kamenný komín, ze kterého stoupal svislý pruh k modravému nebi. 

V tuto chvíli se nad obzorem něco zalesklo. S téměř neslyšitelným bzukotem se blížil kotoučovitý předmět, který po chvíli dosedl na prostranství za domem. Dveře vznášedla se otevřely a v nich se objevil obličej jeho staršího syna Hyma. Objal se s ním a po krátké rozmluvě začaly přistávat další a další stroje. Z nich vystupovali Elharovi příbuzní, přátelé, spolupracovníci, většina z těch, které během svého dlouhého života vídal a které měl rád. Stařešina se převlékl do slavnostní bílé tuniky zdobené na prsou symbolem vycházejícího slunce z tepaného zlata. Hosté se mezitím usadili u stolů plných ovoce, pečiva, ořechových jader a mnoha dalších darů z okolních zahrad, sadů a skleníků. Elhar zahájil slavnost přípitkem, na který si po léta uchovával nejlepší víno ze svých sklepů. Poté pronesl několik dnů pečlivě připravenou řeč. Zmínil se o svém dlouhém a převážně šťastném životě, vyprávěl o putování po cizích zemích, vzpomněl na svá setkání a lásky. Mnozí z posluchačů zpozorněli, když mluvil o objevech a zážitcích na vzdálených planetách. Víceré zaujala i věta, kterou si přečetl v jednom starém chrámu, ta v překladu zněla: „ Tajemství vesmíru je blíž než tušíš, je v tvé vlastní duši.“

Skončil slovy : „Moji milí, jsem už znaven a tělo mi přestává sloužit. Proto si přeji opustit ho zavčas. Děkuji Vám všem za to, že jste pomohli učinit můj život šťastným a naplněným.“ Se všemi se objal, nejdéle se svou ženou a pak si vzal z jejích rukou stříbrný pohár. Jeho obsah usnadní odpojení vědomí od dosluhující tělesné schránky. Vypil ho do poslední kapky a před očima se mu zatmělo. Na chvíli pocítil smutek a úzkost, které ale rozptýlila píseň zpívaná jeho přáteli. Před vnitřním zrakem mi v rychlém sledu pocitů a obrazů proběhl celý jeho život. Pak byl neodolatelnou silou vtažen do tmavého a úzkého průchodu a když jím prolétl uviděl poněkud shora, jak jeho bezvládné tělo odnášejí k pohřební hranici, které třetí den vzplane. V nesmírné dálce spatřil zářivé zlaté světlo, plné míru a radosti, které se k němu rychle blížilo. Věděl, že toto světlo je zdrojem všeho a po prožitém životě se do něho všichni vracíme. Potom ho obstoupili známé a přátelské bytosti, které ho na jeho cestě předešly a které ho vítaly při vstupu do nového, jemněhmotného světa, který mu bude domovem až do příštího vtělení.

 
© slavekpopelka.albums.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma, reklama PC fórum